Nejstarší (nedatovaný) rukopis z 1. pol. 10. stol. n. z 9. stol. s nejstaršími dosud známými písemnými stopami č., resp. protočeského jaz. Obsahuje stsl. mešní modlitby psané nejstarším typem ↗hlaholice a přeložené z lat., a to na 7 listech vytvářejících tzv. libellus missae, kodex malého formátu i rozsahu; z jeho 14 stran je popsáno starým textem jen 13, na první, původně prázdné stránce, je text graficky i jazykově mladší, úryvek z Apoštola psaný hranatou hlaholicí církevní slovanštinou charvátské redakce (viz ↗staroslověnština, ↗hlaholice). Památku daroval kyjevské Duchovní akademii v r. 1872 vedoucí pravoslavné mise v Jeruzalémě A. Kapustin, který ji krátce před tím získal patrně v klášteře sv. Kateřiny na Sinaji. Vědecké veřejnosti byla poprvé představena na 3. kongresu sl. archeologů v Kyjevě r. 1874 a od té doby se těší mimořádnému odbornému zájmu; byla několikrát vydána, vznikly o ní desítky prací.

Teorie o původu památky (přehledně ✍Grunskij, 1904; ✍Večerka, 1963; ✍Schaeken, 1987): ✍Sobolevského (1898) hypotéza o polské provenienci K.l. zůstala jako zjevný omyl bez odezvy. Novější domněnka ✍Hammova (1979), že jde o novodobé falzum s možnou účastí V. Hanky, byla opakovaně odmítnuta (✍Birnbaum, 1981; ✍Nimčuk, 1983; ✍Večerka, 1963; ✍Večerka, 1993; ✍Schaeken, 1987, ad.). Dodnes se uplatňují dvě výkladové linie geneze K.l., které rozdílně interpretují charakteristické znaky jejich jaz. Ten totiž obsahuje archaickou vrstvu obecně sl., jako je důsledné zachování a rozlišení ↗jerů (až na jeden případ ъ místo ь, zjevně písařskou chybu) celkem na 721 etymologicky náležitých místech (např. pravьdьnaě, plěnъ), zachovávání ↗nosovek, arciť ve specificky trojčlenném souboru (podobně jako i v kanonickém rukopise klasické stsl., zvaném Žaltář sinajský), jehož jednotky se tradičně transliterují jako ję, ǫ, jǫ (✍Trubeckoy, 1954, říká, že příslušné hlaholské grafémy označovaly eN, oN, öN; např. svjętago, prědragyję, mǫčenika, silojǫ); zvl. charakteristickým znakem jaz. K.l. je vrstva arch.jsl., např. l epentetické, s za ch při druhé a třetí palatalizaci velár, ‑sc‑ za ‑sk‑ při druhé palatalizaci velár, ‑ę v gen.sg. a akuz.pl. ja‑kmenů (priemli, vьsь, nebesьscěi, tvoję služьby vъžljublenyję), ale na druhé straně důsledně i vrstva západněji, tj. protočesky zsl., a to c za ⁺tj a ⁺kt (nasyceni, pomocь; klasická stsl. měla št: nasyšteni, pomoštь), z za ⁺dj (dazь ‘dej’, tuzimъ ‘cizím’; východnější, protoslovenská část Velké Moravy tu měla dz, klasická stsl. žd: daždь, [š]tuždimъ), šč za ⁺stj a ⁺skj (očiščenie, zaščiti; klasická stsl. tu měla už vývojově mladší št: očištenije, zaštititi, když arch. šč se déle uchovávalo právě na č. půdě, kde je dodnes ve vmor.nář.; viz ↗disimilace), instr.sg. o‑kmenů ‑ъmь (obrazъmь, proti většinovému ‑omь v klasické stsl.). V lexiku K.l. se objevují latinismy, někdy se stopami severoitalské n.něm. výslovnosti (mьša, papežь, oplatъ ‘hostie’, prěfacija ‘preface’, vьsemogyi ‘všemohoucí’ (↗kalk podle lat. omnipotens)), i možné výpůjčky z něm. (rovaniję ze sthněm. arvanī, vъsǫdъ ze sthn. wizzôd).

Podle výkladové linie miklošičovské reflektují K.l. beze zbytku jaz. situaci nějakého přechodného dial. severosl.‑jsl. v Panonii (resp. i v užším teritoriálním vymezení slovensko‑slovinského, resp. charvátského nář. na Balatonu; viz ✍Schaeken, 1987); žádný takový dial. však fakticky doložen není a proti tomuto výkladu mluví i dceřinný vztah jiného stsl. rukopisu ke K.l. Jsou to tzv. ↗Pražské zlomky hlaholské, jejichž č. původ (asi z 2. pol. 11. stol.) se uznává obecně; přitom jejich spis. podložím je právě jaz. norma K.l. s důsledným c, z, šč, ‑ъmь, na niž se – už nedůsledně – navrstvují další č. prvky, zčásti i vývojově mladší; nedostatek l epentetického vedle jeho zachování (prěstavenie, ale vedle toho prěpolovlenie), zachování dl / tl vedle jeho zjednodušení v l (světidlъna, ale i světiľna), š za ch při třetí palatalizaci velár (všěckъ), reflexy mladších vývojových stadií ↗nosovek i ↗jerů, gen. sg. mne proti klasicky stsl. mene, gen.sg. ja‑kmenů s ↗„jať“ (třetím) proti klasicky stsl. ‑ę (b[ogorodi]cě × otъ zemlję). Je těžko představitelné, že by do Čech po křtu knížete Bořivoje byl býval přenesen spis.jaz. z některé okrajové vesnice Metodějova arcibiskupství někde na Blatenském jezeře a ne přímo z jeho velkomoravského střediska.

Podle výkladové linie jagićovské vznikla jaz. podoba K.l. specifickým vývojem jaz.spis., při němž se na ↗substrátjsl. balkánský (tj. „prastaroslověnský“) navrstvil na Velké Moravě specifický ↗superstrát místní. Proti tomu se namítá, že čtyři strukturní jaz. znaky mor., resp. protočeské (c, z, šč, ‑ъmь), se v K.l. neobjevují variantně, jak by se očekávalo při jaz. míšení tohoto typu, nýbrž zcela konsekventně vedle jiných znaků jsl. balkánských. Podle výkladu ✍Marešova (1961) by však byl mohl být tento úzus vytvořen v době, kdy představitelé obou dial., soluňského a mor., byli v živých osobních stycích, dokonce možná záměrnou a promyšlenou jazykově tvůrčí a reformní činností; přitom možné prastsl. střídnice ⁺k´, ⁺g´ za ⁺tj/kt, ⁺dj tu byly nahrazeny domácími c, z, protože v inventáři velkomor. fonémů vůbec neexistovaly, šč zase zachovávalo domácí výslovnost arch. (a tedy snad možnou i v prastaroslověnštině) a ‑ъmь zobecnilo podle mor. ústního úzu koncovku v prastsl. aspoň menšinově variantní (vedle jinak tam obvyklého ‑omь). Jako princip výkladu jaz. normy K.l. jagićovská hypotéza v současné slavistice převládá, i když ve verzích v podrobnostech zčásti různých. Kdyby vskutku platila, byly by v památce zachovány nejstarší písemné stopy č., resp. protočeského jaz., tzv. ↗bohemismy, n. – se zřením k tomu, že jde o text vzniklý nepochybně už na Velké Moravě – ↗moravismy. K nim se vedle uvedených strukturních rysů foneticko‑gramatických a vedle oněch výše citovaných lexikálních jednotek spjatých s lat., resp. i s něm. prostředím, přiřazují někdy ještě slova inokostь ‘vyhnanství’ (✍Mareš, 1964), skvrьnostь ‘poskvrna’ a otъplatiti ‘odplatit, odměnit’ (v kanonických památkách bývá ve stejném významu otъdati / vъzdati), v gramatické stavbě pak syntetická forma imperativu v 3. os.sg. jako funkční optativ (prispěi namъ pomocь tvoě ‘přispějž nám pomoc tvá’) a v 3. os.pl. (od byti) jako tzv. injunktiv (tvoě svjętaě ... na očiščenie namъ bǫdǫ ‘... ať nám jsou/budou na očistu’). Další podporou jagićovské teorie by bylo uznání toho, že K.l. nejsou mladší opis velkomor. předlohy, nýbrž cyr.-met. protograf sám; tato hypotéza však dosud nenachází v slavistice širší uznání. V její prospěch mluví to, že památka tak nerozsáhlá byla psána dvěma písaři a sestavena ve zjevném chvatu, což spolu s jejím obsahem výborně odpovídá situaci po příchodu cyr.-met. mise do Říma na podzim 868; podle Života Konstantinova přijal papež před branami města ostatky sv. Klimenta (a K.l. se začínají právě modlitbou ke mši sv. Klimenta a spolu s ním slavené sv. Felicity) a po vysvěcení žáků a schválení knih pěli pak členové cyr.-met. družiny týden „mše slovansky“ v různých římských kostelích. V rukopise následuje už druhou rukou série mší na různé dny týdne bez určitého svatého, mše všem mučedníkům a de omnibus virtutibus caelestis. Kdyby byla tato hypotéza přijata, představovaly by K.l. dosud jediný zachovaný rukopis z velkomor. literární dílny cyrilometodějské.